MAPA PRO NAVIGACI   TRASA

[úvod] [1] [2] [3] [4] [5] [6] [7] [8] [9] [10] [11] [12] [13] [14] [15] [16] [17] [18] [19] [20] [21] [22] [23] [24] [25] [26] [27] [28] [29] [30] [31] [32] [33] [34] [35] [36] [37] [38] [39] [40] [41] [42]


42. DEN, 31. 3. 2001, SOBOTA - PŘÍLET DO PRAHY

V 0:45 místního času se opět odlepujeme od země a pokračujeme dál do Vídně a Prahy. V Praze je touto dobou pátek večer, 17:45. Takže se u nás jenom vyspí a mají nás tam jako na koni. My se o totéž pokusíme v letadle. Letíme ve výšce asi 11.000 metrů nad mořem (max. údaj na display byl 11.277 m.n.m) rychlostí od 798 do 974 km/h (také údaje z palubního počítače). Pavel s Mirkou si chtějí koupit taky kšiltovky Lauda Air, ale vyměnila se posádka a ta nemůže krabici se zbožím najít, tak se hrozně omlouvají, ale že si je prý mohou koupit na letišti ve Vídni.

Letíme celou cestu za tmy, celkem asi 19 hodin včetně Austrálie. Někde nad Černým mořem se začíná za námi rozednívat, jsou to nádherné barvy. Pozorujeme letadla, co letí pod námi a my jsme rychlejší. Máme trochu obavy, jak všechno stihneme, protože nás kapitán průběžně informuje o zpoždění, které nabíráme kvůli silnému protivětru. Na Vienna International Airport ve Schwechatu dosedáme v 6:30 ráno, jsme rádi, že už to máme za sebou. Jdeme bez zdržování rovnou do haly najít gate na odlet do Prahy. Mirka se ještě snaží sehnat Laudovy čepice. Pavel zaslechl hlášení, že cestující Blaha, Blahova, Blazek, Cmiral, Kudlackova a Navratil se mají dostavit na check-in na nějaký gate. To jsem zase rozuměl já, naše jména jsem nějak přeslechl. Vydáváme se tedy hned na gate C-18, kde už na nás čekají a odvážejí mikrobusem k letadlu Tyrolean Airways (De Havilland DHC-8/300). Všichni cestující už jsou uvnitř, čekalo se jenom na naši linku. To jsme měli docela kliku. Ale uletět šesti lidem by si asi nedovolili. Je nám ale jasné, že během toho fofru tady nám určitě nepřeložili naše zavazadla.

Krátce po sedmé startujeme na naši poslední etapu na cestě do Prahy. Dostali jsme vlastně dneska už druhou snídani a za hodinu přistáli v Praze na Ruzyni. V Sydney je 18:10 večer. Při čekání na zavazadla se potvrdily naše obavy, tak jdeme v klidu na reklamace, kde všechno vyřizujeme. Měly by snad přiletět dalším letadlem, to je asi za hodinu až dvě, ale my čekat nebudeme. Přivezou nám je prý potom domů. Uvidíme. Když už jsme odcházeli, tak Pavel s Mirkou automaticky zamířili k celníkům a začali jim nabízet pasy. To samozřejmě vůbec nemuseli dělat, celníci si své oběti vyberou sami. Ti toho taky využili a ptali se na to, co dovážíme atd. Pavel že prý nic. A to měl v baťůžku 3 litry australského rumu a asi 2 nebo 3 plechovky piva. Naštěstí pro Pavla ale tato odpověď celníkům stačila. Měl docela kliku. Nevím jak by to ukecal, ale možná jo. Nebo spíš bychom si to rozdělili, každý by měl jednu, to se smí. Když jsme vylezli konečně z tranzitního prostoru, už na nás čekali naši blízcí. Pro mně přijel táta se ségrou, pro Mirku její táta a Pavel si musel pomoct sám, auto měl u Mirky. Děláme poslední foto naší "Expedice Jižní Kříž 2001", loučíme se a uháníme k domovům.

Doma jsem vydržel vzhůru skoro silou vůle asi tak do 14:00. Potom jsem si šel původně lehce zdřímnout, abych mohl jít večer na hokej. Lehké zdřímnutí se protáhlo na téměř 19-hodinový spánek s malou přestávkou na přečtení části novin asi ve dvě ráno. Z hokeje nebylo nic a tak jsem ani nevěděl, že ve 22:00 přivezl taxík neporušený kletr k nám domů. Spánek mi hodně pomohl, další dny jsem neměl vůbec žádné problémy s aklimatizací. A v pondělí do práce…. :-)

Tak skončila naše 42-denní cesta po nádherném australském kontinentu, kterou jsme označili několika NEJ - nejkrásnější, nejdelší, nejvzdálenější a nejdražší.